Začarovaný kruh... - Paní Faweksová

Skutečnost, že byl Brumbál zabit smrtijedy se roznesla Bradavicemi jako morová nákaza. Většina studentů byla vyděšená pomalu k smrti. Několik rodičů si dokonce na druhý den osobně přijelo pro své ratolesti a i přes jejich námitky je odvezli domů. Ale i Tara se rozhodla, že odjede hned následující den. Ne, že by se bála, ani ji nenutili rodiče nebo někdo z příbuzných. Sama se tak rozhodla. Musela najít Draca a nemohla čekat už ani den.

Seděla ve Velké síni u stolu a místo aby snídala, pozorovala vyděšené studenty a jejich ještě zděšenější rodiče, kteří si pro ně přijeli hned v brzkých ranních hodinách. Pohlédla na svůj sbalený kufr, který jí ležel u nohou a začala rozmýšlet, co udělá. Chtěla najít Draca. Musela vědět, jestli je v pořádku. Jenže kde ho hledat?

Bála se o něj. Nikdy o nikoho neměla takový strach. Když zjistila, že Draco nebyl ten, kdo zabil Brumbála, došlo jí, že Draco neuposlechl rozkaz. Jenže neuposlechnutí Voldemortových příkazů je sebevražedný čin. Čin, za který nesla svou míru odpovědnosti.

„To snad ne!“ mírně naštvaně pronesla Alex, která právě procházela kolem zmijozelského stolu na své místo mezi havraspárskými studenty, „ty taky?!“ opět následovala výčitka při pohledu na Tařin sbalený kufr.

„Co?“ nechápavě na ni pohlédla Victoria, nebyla schopna se natolik soustředit, aby pochopila Lexiny narážky.

„Taky utíkáš!“ nasupeně pronesla.

„Já neutíkám…“ ledabyle prohodila.

„Tak co ten kufr? Odjíždíš! Jak můžeš? Brumbál si zaslouží úctu, a proto bys měla být na jeho pohřbu.“

„Já vím… Brumbál si zaslouží úctu, ale já musím jít!“ hájila se Victoria.

„A co je důležitější než ředitelův pohřeb?“ kousavě podotkla Lexi.

„Člověk, který je v ohrožení života…“ tiše pronesla Tara.

„Co? Kdo?“ vytřeštila oči Alex. Představa další vraždy ji děsila.

„Jde o Draca Malfoye,“ pronesla Tara.

„Co je s ním?“ nechápala Lexi.

„Viděla jsi ho tu snad někde?“ položila jí otázku.

„No… ne,“ odpověděla mírně zaraženě Alex.

„To proto, že tu není… a já ho musím najít,“ dokončila vysvětlování.

„Ale proč tu není?“

„To ti nemůžu říct!“

„Proč bys nemohla?!“

„Protože to nejde, prostě ho musím najít,“ odmítala prozradit víc, „mojí vinou je v takové situaci, v jaké se nachází,“ povzdechla si.

„Co je s ním?“ vyzvídala stále Alex.

„Už žádné otázky!“ ohradila se Tara.

„Fajn, když se nemůžu ptát, tak to zjistím sama,“ rozhodně řekla.

„Nepovídej! A jak to chceš udělat?“ pobaveně se tázala Victoria.

„Půjdu s tebou,“ ušklíbla se Lexi.

„Zbláznila ses!“ vyštěkla po ní Tara, „já tě s sebou nevezmu!“ rezolutně ji odmítla.

„Já si můžu dělat co chci!“ odporovala jí Alex a zase nasadila jeden ze svých rozhodných výrazů.

„Se mnou nepůjdeš!“

„Ale půjdu. Mě se hned tak nezbavíš,“ pronesla Lexi a zamířila pryč z Velké síně.

Victoria měla chuť na Lexi seslat nějakou ošklivou kletbu. V životě nepotkala tak tvrdohlavou osobu, kromě jí samotné, ale to se nepočítá. Rychle do sebe naházela poslední zbytky snídaně. Ještě odběhla za profesorkou McGonagallovou, aby jí oznámila, že odchází, než definitivně opustila Velkou síň Bradavického hradu.

Ve vstupní síni ale narazila opět na Alex. Jedinou změnou bylo, že s sebou měla kufr, což jasně naznačovalo, že se někam chystá.

„Copak, někam odcházíš?“ sarkasticky prohodila a protivně se ušklíbla.

„Přesně tak,“ s úsměvem opáčila Lexi.

„Nepovídej,“ Victoria nešetřila ironií při vyslovování tohoto jediného slova.

„Takže kam máme namířeno?“ zeptala se nevinně Alex a snažila se nevnímat Tařin vzteklý obličej.

„Ty nikam!“ štěkla po ní nepříjemně Victoria. Lexi ji začínala lézt na nervy.

„Taro, prosím, dovol mi, abych ti pomohla,“ zkusila to tedy z jiného konce.

„Ne, já nepotřebuju pomoc,“ sykla vztekle.

„Ty ne, ale Draco jo a sama to nezvládneš!“ zaútočila Lexi. Už nevěděla, co ještě říct, aby Victorii přesvědčila.

„Já…“ zakoktala se Tara, „to zvládnu,“ nejistě dodala a sklopila zrak k zemi. Už nadělala víc škody než užitku a nikdy tato slova nevyslovovala plná takové nejistoty.

„Pomůžu ti, spolu to zvládneme. Najdeme Draca a…“ Lexi se zasekla v půli věty. Až teď si uvědomila, že vlastně neví, proč Draco zmizel a hlavně kam šel. „A pomůžeme mu,“ rychle pronesla první věc, co ji napadla a doufala, že Tara nepostřehla její zaváhání. Mohla by ho pochopit jinak.

„Ale… co když se ti něco stane?“ starala se Tara, kterou už naštěstí vztek přešel.

„Nic se mi nestane. Zvládneme to. Spolu ano.“

„Fajn…“ bylo poslední, co Victoria pronesla. Chvíli na to už mířila k bráně na školní pozemky, aby se hned za ní mohla přemístit pryč.

Celou cestu až k bráně ani jedna z dívek nepromluvila. Až když stanuly za hranicemi Bradavických pozemků, odhodlala se Alex promluvit: „A kam máme teda namířeno?“

„K Malfoyovým do domu,“ odpověděla jí nepřítomně Victoria.

„A co budeš dělat, když tam na Draca nenarazíme?“ vyzvídala Lexi.

„Až se to stane, tak budu řešit, co dělat dál,“ odvětila Tara.

„Ehm… a to chceš s sebou tahat pořád ten kufr?“ nenápadně nadhodila.

„Jo a co?“

„No, já jen… vždyť je to těžké! Co kdybychom se zastavily u nás doma a tam si ty věci odložily?“ navrhla Lexi.

„Hm, možná to není nejhorší nápad a nebude to vadit tvým rodičům?“ starala se Tara, nerada někoho obtěžovala.

„Proč by to mělo mamce vadit? Vždyť je to jen jeden kufr,“ usmála se Alex, „tak pojď, ať můžeme začít hledat Malfoye,“ ještě dodala a přemístila se pryč následována Tarou.

Victoria se podívala na útulně vyhlížející dvoupatrový domek na předměstí Londýna. Měl malou předzahrádku a nízkou železnou branku.

„Hezký dům,“ pronesla s nadšením Victoria.

„Díky,“ usmála se Lexi a zamířila ke vchodovým dveřím.

Vevnitř byl domek ještě útulnější, než se zdálo zvenku, vyzařovala z něj rodinná atmosféra a bezpečí pravého a milujícího domova.

„Alexandro Léneo Faweksová!“ ozval se přísný hlas ženy, která zrovna přispěchala ke své příchozí dceři.

„Ahoj mami,“ špitla Lexi a zatvářila se provinile. Vždycky, když ji matka oslovila celým jménem, něco provedla. Tentokrát ale neměla ani ponětí co.

„Jsem tak ráda, že se ti nic nestalo!“ nadšeně zvolala a silně objala Lexi, která z šoku nebyla schopná jediného slova.

Když Alexina matka konečně uvolnila sevření, Lexi se rychle vymanila úplně a kousek poodstoupila, kdyby její mamku opět napadlo ji mačkat.

„Víš, jak jsem se o tebe bála, když jsem se dozvěděla, co se stalo v Bradavicích?“ vyčítala jí její matky, jako by za to snad mohla. „To jsi mi nemohla dát vědět, že jsi v pořádku?“ pokračovala ve výtkách a zdálo se, že je k nezadržení.

„Mami… mami!“ zadržela ji Alex, „chtěla jsem ti poslat sovu, ale bylo to zbytečné, když jsem šla okamžitě domů,“ vysvětlovala Lexi.

„To ano, ale stejně…“ káravě pronesla, „dokonce už se tu stavil i Will, aby zjistil, jestli se ti nic nestalo.“

„Brácha tu byl?“ tázavě pohlédla Lexi.

„Přesně tak… a kdopak je tohle?“ až teď si všimla Tary stojící u dveří a tvářící se, jako by tam nebyla.

„Mami, to je moje kamarádka ze školy, Victoria, ale všichni jí říkají Tara,“ představila Taru svojí matce. Victoria si oddychla, měla obavy, že kdyby si Alex uvědomila, že vlastně nezná její příjmení, zeptala by se na něj. Asi by se jí hodně špatně vysvětlovalo, jak je možné, že se jmenuje stejně. Ale pořád měla v záloze shodu jmen, což by ale nebylo moc praktické, když vezme v potaz, že Lowryové pochází ze starého čistokrevného kouzelnického rodu.

„Moc mě těší paní Faweksová,“ mile odvětila Tara a podala Lexiné mamce ruku.

„Taky mě moc těší,“ usmála se na ni paní Faweksová.

„Mami?“ přerušila je Alex, „může si tu Tara nechat věci? Potřebuje jen jít něco zařídit a nechce ten kufr tahat s sebou,“ tázala se Alex.

„Ovšem že může,“ pronesla přívětivě Lexina matka.

„Díky,“ poděkovala Alex a už už otvírala dveře.

„A ty se chystáš kam, mladá dámo?“ výhružně na ni pohlédla matka.

„No, já jdu s Tarou…“ špitla Lexi.

„Nevzpomínám si, že bych tě někam pouštěla. Mimo to, venku je to nebezpečné,“ ještě víc zvážněla.

„Ale mami, já chci jít s Tarou, prosím! A kdyby něco, tak venku je to stejně nebezpečné, jako poslední dva roky, co Ty-víš-kdo povstal z mrtvých. Tak proč jsi mě teda až doteď ven pouštěla?“

Zdálo se, že toto tvrzení na paní Faweksovou zapůsobilo. Victoria jen mlčky pozorovala tento rozhovor a v duchu si přála, aby s ní Lexi nemohla jít. Ne, že by nepotřebovala její pomoc, ale nechtěla ji ohrozit. Přeci jen to je její teta a ona ji má ráda.

„V pořádku, ale do večera budeš zpět. Byly jsme pozvány na večírek k jednomu z mých kolegů na ministerstvu a je slušností, abys šla také. A když jsme u toho… aby ses nenudila, můžeš vzít tady Taru s sebou,“ spiklenecky na ty dvě mrkla.

„Tak se mějte a buďte obě opatrné,“ s těmito slovy zmizela Lexina matka v nejbližším pokoji.

„No bezva, zase nějaký snobský večírek. Mohla mi aspoň říct, ke komu jdeme, abych se podle možností psychicky připravila,“ povzdechla si Alex a vyšla ven na sluncem ozářené ulice Londýnského předměstí.

„Já mám náhodou večírky ráda,“ doběhla ji Victoria, která se ještě trochu zdržela u záhonku s narcisy.

„Jo, já taky, dokud to nejsou večírky těch nechutně bohatých a mocných rodin,“ popuzeně řekla Lexi.

„No co, tak se aspoň pobavíš ve velkém stylu.“

„Hm, je vidět, že nevíš, o co jde,“ otráveně pronesla Alex a vykročila ulicí směrem k centru města.

„Fajn, tak já se přestanu bavit o večírku, teď bychom teda měly vymyslet, co uděláme dál,“ prohodila Tara.

„Jdeme k Malfoyům domů, ne?“ ještě pořád mírně protivně řekla.

„Jo, to jdeme… rovnou do vosího hnízda,“ pokusila se na osvěžení atmosféry o dramatickou větu.

„Ne, přímo do sršního hnízda… s jediným rozdílem, sršeň je zavřený v Azkabanu, takže nás rozhodně bodnout nemůže,“ kousavě nadhodila.

„S tebou je teda zase jednou řeč,“ naštvaně pronesla Tara.

„Promiň,“ po krátké pauze se Lexi omluvila a usmála se na Victorii, „ta zpráva mi zkazila náladu, ale na to teď kašli… máme přece důležitý úkol. Musíme najít Draca.“

„To bychom měly,“ odvětila Tara a věnovala Alex zářivý úsměv. Obě se vřele rozesmály a chvíli na to zůstala ulice, po níž kráčely, prázdná. Přemístily se pryč.